(5) Lepší incentivy: organizace a efektivita zdravotnictví budoucnosti

České zdravotnictví má mezi západními zeměmi unikátní postavení: ač je z drtivé většiny zdravotní péče hrazena z veřejných zdrojů a vůči HDP na něj vydáváme v rámci OECD podprůměrnou částku, pacienti mají často přístup k velmi moderní péči i pokročilým lékům, rychlý přístup k urgentní péči, a pravidelný kontakt s praktickými lékaři. Proč bychom tedy měli usilovat o zásadní změnu?

V první řadě proto, že Česko má jednu z největších nerovností ve zdravotním stavu mezi nejchudšími a nejbohatšími obyvateli v Evropské unii – více než 80% z horních dvaceti procent se cítí v dobrém zdravotním stavu, zatímco pozitivně své zdraví hodnotí pouze 42% z nejchudších dvaceti procent[1]. Přes relativně moderní péči navíc Češi vykazují podprůměrnou naději na dožití při narození, 79.1 let, téměř o dva roky méně, než je průměr v EU, a o více než 4 roky méně než v nejlepší Itálii nebo Španělsku. V dalších letech navíc bude česká společnost čelit několika kritickým trendům, z nichž stárnutí populace bude nejvíce neúprosné a povede jak k větším nárokům na zdravotní systém, tak jeho finanční tísni a možnému nedostatku kapacit, zejména v regionech.

Pesimisty však být nemusíme – Česko se může mnohému naučit ze zahraničí a s omezenými zdroji se naučit nakládat lépe. To bude vyžadovat jak modernější organizaci péče, tak větší zodpovědnost ze strany nás všech.

Motivace ke zdravějšímu životu

Koronavirová pandemie poukázala na mnohé rizikové faktory, které vedou k horším zdravotním výsledků. Velká část z těch, které virus zasáhl nejvíce, již bojovala s jiným chronickým onemocněními, jakými byly například hypertenze, cukrovka, kardiovaskulární onemocnění nebo chronické respirační onemocnění,[2] nebo s nadváhou (ta má k chronickým nemocem úzkou vazbu). Právě tato onemocnění patří mezi ta, která Čechy postihují více, než průměrného Evropana, a statisticky strávíme více 55% důchodového věku chronicky nemocní (v EU je průměr necelých 50%).[3]

Změny v těchto statistikách přitom nemusí být mimo dosah. Čtyřmi největšími rizikovými faktory jsou u nás totiž oblasti, které můžeme ovlivnit: strava (27%), kouření tabáku (20%), alkohol (7%) a nedostatečná fyzická aktivita (4%). Ve všech oblastech jsme na tom hůře, než je evropský průměr – v obezitě jsme na tom téměř nejhůře, přičemž míra obezity se za poslední dvě dekády zvýšila o více než 30% (jeden z pěti dospělých je u nás vážně obézní a nadváhu u nás má 62% dospělých – například v sousedním Rakousku má nadváhu 54%).[4] Snížení těchto rizikových faktorů na evropský průměr by napomohlo nejen k delšímu, ale i zdravějšímu životu ve stáří.

Český stát stále nevyužívá všech možností, jak zdravější životní styl podpořit – od lepší dostupnosti sportovišť a zvýšení bezpečnosti cyklostezek až po strategii snižování obezity u dětí a alkoholismu u dospělých, nebo zvyšování popularity zdravých potravin. Ačkoliv změny v této oblasti budou pozvolné, je potřeba je daleko více akcentovat, neboť jejich benefity mohou být ohromné napříč věkovými skupinami. Například i menší snížení váhy o 2.5-5.5 kg po dobu 2 a více let bylo v jedné studii spojeno se snížením rizika vzniku cukrovky druhého typu až o 60%[5]. Legislativa vedoucí ke snížení konzumace alkoholu a tabáku (např. skrze programy na odvykání závislosti), snížení množství soli v potravinách, či k investicím do fyzické aktivity jsou považovány za nejúčinnější[6].

Jen asi 3% výdajů ve zdravotnictví mezi evropskými zeměmi směřuje do prevence.[7] Co víc, vzhledem k velkým rozdílům v kvalitě zdraví mezi skupinami obyvatel je potřeba pomoci a konkrétně motivovat i ty, kteří žijí v relativní chudobě, k lepšímu zdravotnímu stylu – z mnoha zemí víme, že investice do prevence je vždy daleko levnější, než péče o akutní či chronické onemocnění. Mezi úspěšné programy patří například včasný záchyt cukrovky, kardiovaskulárních a depresivních poruch, nebo programy motivující ke snížení nadváhy.

Zvyšování kvality a efektivity péče

Ačkoliv je pro zlepšení výsledků českého zdravotnictví kriticky důležitá spoluúčast pacientů, role zdravotníků je podobně důležitá. Čeští lékaři a sestry mají více práce díky stárnutí populace a nedostatku mladých absolventů (podle některých odhadů do zahraničí odchází až každý pátý absolvent lékařských fakult) a v některých regionech již nyní velmi výrazně chybí praktici, zubaři a ambulantní specialisté[8]. Částečným řešením je přilákat zdravotníky za zahraničí, ale o systémový krok se bude jednat těžko. Důležitými kroky – kromě snížení exodu mladých lékařů – tak bude zvýšení efektivity práce lékařů a sester, a zavedení incentiv na kvalitu, ne kvantitu péče.

Zvyšování efektivity práce

Lékaři i sestry se v mnoha vyspělých zemích, včetně Česka, musí vypořádat s velmi archaickými systémy lékařské dokumentace, a papírováním tráví s novými nařízeními spíše více než méně času. Podle některých odhadů byrokracie zabírá 40% pracovní doby, z toho většina se jeví jako zbytečná[9]. Česko se musí posunout mílovými kroky dopředu v oblasti elektronizace a digitalizace péče – ačkoliv k tomu může přispět navržený zákon o elektronizaci zdravotnictví, ani jeho schválení problém nevyřeší. Podle lékařů, se kterými jsme mluvili, totiž výroba digitálních systémů na zakázku jedné nemocnice nemůže být nikdy ekonomická. Standardizace systémů, jejich uživatelská přívětivost (mj. v oblasti integrace laboratorních výsledků) a integrace různých oblastí péče (od praktické a ambulantní až po nemocniční a následnou péči) bude klíčová.

Incentivy pro kvalitu péče, ne její kvantitu

Pandemie poukázala na unikum českého zdravotnictví – v počtu lůžek na obyvatele se řadíme mezi světovou špičku (spolu s Německem, Rakouskem a Maďarskem jich máme nejvíce v Evropě[10]). Vedeme také v průměrném počtu návštěv lékaře za rok (v roce 2013 jsme byli čtvrtí na světě s 11 návštěvami za rok[11]). Obojí se může jevit jako znak dostupné péče, ve výsledku však vede k méně racionálnímu využití těchto omezených zdrojů – mnohé návštěvy praktiků by například mohla nahradit telemedicína a větší pravomoce sester (například ve Spojených státech je běžná konzultace se specializovanými sestrami, pokud se jedná o rutinní konzultace a testy). Lékaři by potom mohli věnovat více času těm, kteří řeší složité situace, dříve odkázat pacienty na specialisty, nebo například navštívit pacienty, kteří jsou imobilní. Kromě toho v českém zdravotnictví chybí pobídky k vyšší kvalitě péče – například v oblastech poskytování psychosociální podpory či paliativní péče máme stále velké rezervy.

Ke zvýšení efektivity péče také může vést větší důraz na specializaci a koordinace zdravotní péče. Již nyní existují rozdíly v kvalitě mezi regiony, často dán zkušenostmi lékařů s méně běžnými komplikacemi ve větších zařízeních. Bude však potřeba zachovat rovnováhu – od dostupnosti akutní péče v regionech a zvýšení dostupnosti péče pro ty, kteří nebydlí v okolí specializovaných zařízení. Nedostatek specialistů již nyní vede k omezení provozu některých oddělení v regionech, naopak privatizace nemocnic může být spojena s omezením provozu oddělení, která nejsou zisková. V obou případech se jedná o nesystémové trendy, které mohou pacientům uškodit. Promyšlené modernizaci péče se nevyhneme – a čím dříve o ní začne veřejná debata, tím dříve můžeme očekávat pozitivní změnu. Například v Dánsku se struktura zdravotnictví reformuje pozvolna od roku 2007, a poslední změny mají vést ke zvýšení počtu praktiků v regionech a lepší koordinaci specializované péče[12].

Další kroky a implementace

V našich rozhovorech mnozí experti charakterizovali české zdravotníky velmi pozitivně, zatímco organizaci zdravotního systému spíše skepticky. Shodnout se na změnách bude možná složité, přesto však můžeme začít tam, kde i malá změna povede k velkému zlepšení – větší důraz na zdravější životní styl, zejména v oblastech stravování, pohybu, tabáku a alkoholu – a tam, kde koordinace ze strany státu bude nejvíce potřeba – v elektronizaci a digitální integraci, nebo v zajištění dostupnosti primární péče v regionech a zlepšení přístupu ke specializované péči, kterou není možné efektivně poskytnout v menších nemocnicích. Příklady za zahraničí ukazují, že v těchto oblastech je možné dosáhnout pozitivních výsledků, a že potřebné investice nemusí být enormní. Začít však musíme co nejdříve, abychom se této změny dočkali a mohli si ji užít v co nejlepším zdraví.


[1] https://read.oecd-ilibrary.org/social-issues-migration-health/czech-republic-country-health-profile-2019_058290e9-en#page5

[2] https://www.nzip.cz/clanek/1068-covid-19-rizikove-faktory-a-rizikove-skupiny

[3] https://read.oecd-ilibrary.org/social-issues-migration-health/czech-republic-country-health-profile-2019_058290e9-en#page6

[4] https://gateway.euro.who.int/en/indicators/h2020_6-overweight/visualizations/#id=17077

[5] https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4148643/

[6] https://www.euro.who.int/__data/assets/pdf_file/0009/278073/Case-Investing-Public-Health.pdf

[7] https://www.euro.who.int/__data/assets/pdf_file/0009/278073/Case-Investing-Public-Health.pdf

[8] https://www.ceskovdatech.cz/clanek/42-ceske-zdravotnictvi-trapi-starnuti-lekaru-i-odchod-talentu-do-zahranici/

[9] https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/lekari-zubari-papirovani-ministerstvo-zdravotnictvi-pece-o-pacienty.A190512_111843_domaci_jumi

[10] https://www.nimblefins.co.uk/which-countries-europe-have-most-hospital-beds

[11] https://hlidacipes.org/cesi-lekare-miluji-jsme-ctvrti-na-svete-v-poctu-navstev-v-ordinacich/

[12] https://apcoworldwide.com/blog/denmark-proposes-health-care-reform-for-connected-care/

Leave a Reply